Ivana Bakešová: Měli jsme jen Ošanina aneb k čínštině přes azbuku

Měla jsem možnost potkat se s výjimečnou osobností české sinologie, paní PhDr. Ivanou Bakešovou, která mi ochotně vyprávěla nejen o svých studiích. Jakožto představitelka dnešní generace studentů jsem netušila, jak se studovala sinologie v Československu v 50. letech.

Paní PhDr. Ivana Bakešová (*1939) vystudovala čínštinu na Karlově Univerzitě v Praze. Po studiích nastoupila na ministerstvo zahraničního obchodu a působila na zastupitelském úřadě v Pekingu. Po návratu z Číny nastoupila do Ústavu mezinárodních vztahů, odkud z politických důvodů po roce 1968 odešla. Poté pracovala více než dvacet let mj. v Orientálním ústavu ČSAV. Ivana Bakešová je odbornicí především na nejnovější dějiny Číny. Je autorkou a spoluautorkou řady zajímavých publikací (Dějiny Taiwanu; Čína ve XX. století; Legionáři v roli diplomatů; Taiwan, jiná Čína).

Paní Bakešová, co Vás přivedlo ke studiu čínštiny a k zájmu o Čínu?

Už moc nevím, je to velmi dávno, a když nad tím občas přemýšlím, tak si říkám, co mě to tenkrát vlastně napadlo. My jsme maturovali, bylo nám sotva sedmnáct, to je příliš brzy na rozhodování, a tak šlo spíše o dětinské nápady. Co mě k tomu vedlo? Tenkrát byla Čína dost populární. Nastupovala jsem na fakultu v roce 1956, pár let po vzniku ČLR, v té době tady byla velká euforie z Číny. Začali jsme číst dostupné knížky, i když jich bylo málo. Z naší generace jsme se všichni shodli, že nás hodně ovlivnily Mathesiovy Zpěvy staré Číny a Průškova Sestra moje Čína. Necestovalo se, takže jakékoliv informace o něčem vzdáleném a jiném byly exotické a lidi přitahovaly.

Jak v té době probíhala výuka čínštiny?

My jsme se především neměli z čeho učit. Učebnice nebyly víceméně žádné, pouze přednášky. Nezažila jsem už na fakultě profesora Průška, učili nás jeho žáci. Jediný slovník, který jsme měli, byl od Ošanina, výborný čínsko-ruský slovník.

Vy jste tedy měli studium daleko těžší než studenti v dnešní době. Dnes má každý student slovník v mobilu…

Ano, nad tím žasnu. My jsme měli jen toho Ošanina. Problém je, že azbuka přepisuje čínštinu šíleným způsobem, naučit se čínsky přes azbuku je hrozný problém. Také jsme měli na fakultě dva lektory čínštiny, kteří s námi četli noviny a podobné základní texty, uváděli nás i do klasické čínštiny. Tóny jsme se vůbec neučili, jen jsme je odposlouchávali od lektorů. Ani žádné nahrávky nebyly. Naši čeští učitelé také nemluvili v tónech. Navíc lektor, který mě učil, byl ze Xi’anu, takže jsem měla čínštinu odposlouchanou od něj. A dodnes se mě Číňané ptají, jestli jsem nepobývala delší dobu v Xi’anu, že mám takovou výslovnost. Doteď je to znát.

To pro Vás muselo být těžké, když jste potom přijela do Číny, protože tóny jsou důležité. Jakmile řeknete jiný tón, tak se změní význam a Číňan vám nerozumí.

To je pravda, tóny jsou v čínštině důležité. Naše generace se s tím potýká pořád. Absence tónů se třeba ještě ztratí ve větě, protože věta sama má nějakou intonaci. Problém je, když se řekne jenom jeden výraz a neřekne se správně. Ale kontext naštěstí pomáhá.

Jaké předměty kromě jazyka jste se ještě učili?

Tenkrát byla pražská sinologie hodně zaměřená na literaturu a já se přiznám, že mě moc nebavila. Spíš jsem se vždy věnovala dějinám, ty se učily málo a povrchně, a tak jsem pak vše musela dohnat. Nebyl ani takový problém se na fakultu dostat, jako ji spíš dodělat. Začalo nás asi šest a skončila jsem sama v pátém ročníku. Což bylo hezké, protože pak už šlo o diskuzi s vyučujícím.

Po studiích jste pracovala na velvyslanectví v Pekingu, jak na toto období vzpomínáte? 

Po škole jsem nastoupila na ministerstvo zahraničního obchodu a k tomu došlo tak, že když jsem končila, tak zavolali na katedru z ministerstva, že potřebují někoho, kdo alespoň trochu mluví čínsky, na velvyslanectví do Pekingu. Já jsem nevěděla, co budu po škole dělat, tak jsem řekla, že bych jela. Co nejrychleji jsem skončila fakultu a odjela jsem do Pekingu. Moc se mi tam nelíbilo z několika důvodů. V té době už byla roztržka mezi SSSR a Čínou. Sovětský svaz si myslel, že všechny země kolem něho ho budou poslouchat. Ale Čína si nějaké nařizování z Moskvy nechtěla nechat líbit. Samozřejmě my jako Československo jsme dělali, co se v Moskvě řeklo. Roztržka začala v šedesátém roce a u nás se o ní nevědělo. Takže jsem to zjistila až v Pekingu. V Číně  jsem sice strávila dva roky, ale kromě Pekingu jsem se nikam nedostala. Jela jsem jen jednou na poslední chvíli služebně na veletrh do Kantonu a po cestě zpátky se stavila v Šanghaji. Tenkrát vypadala Čína úplně jinak a dopravní prostředky byly jiné. Silnice skoro neexistovaly, jen pár železnic. Číňani se snažili cizince nikam nepouštět. My jsme dostali po příjezdu do Číny mapu Pekingu, v místě náměstí Brány nebeského klidu bylo zapíchnuté kružítko, udělána kružnice s poloměrem 30 km a ta vymezovala oblast, kam jsme směli. Byli jsme navíc v izolaci od domova. Neexistoval skype, telefonování bylo velmi drahé, takže jsme se neodvažovali vůbec volat, psali jsme vlastně jenom dopisy.

Potkala jste se během své práce s nějakou zajímavou osobností? Vzpomínáte dodnes na nějaká setkání?

Když jsem byla na ambasádě, tak vztahy mezi SSSR a Čínou už byly špatné, proto tam občas přijeli jen zástupci některého podniku zahraničního obchodu. Když jsem se vrátila z Číny, nastoupila jsem do Ústavu mezinárodních vztahů, což je součást ministerstva zahraničních věcí. Pak přišel rok 1968 a tím skončila moje kariéra. Nastoupila jsem do Orientálního ústavu ČSAV, dostali se mi tam do rukou noviny, které vydávali taiwanští separatisté ve Francii. V té době byla na Taiwanu tvrdá kuomintangská totalita. Taiwanci, kteří s režimem nesouhlasili, utíkali do zahraničí a vydávali tam noviny. Měli podobný problém. My, jako malé Československo, vůči velkému Sovětskému svazu a oni, jako malý Taiwan, vůči velké Číně. A proto jsem se začala zajímat o Taiwan, který tady tenkrát nikdo neznal. Když jsem někde řekla, že se zajímám o Taiwan, každý si myslel, že mluvím o Thajsku. V roce 1990 byla paní Olga Havlová pozvaná na Taiwan a bylo potřeba, aby s ní jel někdo, kdo o zemi něco ví. Takže abych odpověděla na Vaši otázku, nejzajímavější osobností, se kterou jsem přišla ve své praxi do kontaktu, byla paní Olga Havlová.

Určitě sledujete vývoj současné politiky na Taiwanu. V roce 2012 tam zvítězil již podruhé v prezidentských volbách Ma Yingjiu (马英九), který je lídrem Kuomintangu (国民党). Jaký je Váš názor na taiwanské prezidentské volby, které se budou konat v roce 2016?

Jsou dvě důležitá témata, o kterých je potřeba se zmínit. Je zajímavé, co se stalo s Kuomintangem. Když přišel na Taiwan, tak jak se choval? Zavedl tam šílenou diktaturu. Jiang Jingguo (蒋经国) dokázal potom zemi z diktatury postupně převést na demokracii. Přitom právě on byl strůjcem diktatury, on byl v čele tajné policie. Ale pochopil, že se věci musí změnit a dokázal to. Dnešní Kuomintang je něco úplně jiného než Kuomintang tenkrát. Myslím si, že Ma Yingjiu, jako představitel dnešního Kuomintangu, je velice rozumný prezident. Bylo  by dobré, aby po něm nastoupil někdo podobný. A druhá věc, na to mě přivedl před nějakou dobou jeden Taiwanec, který mi řekl: „My máme dva čínské státy, ale jen jednu čínskou kulturu, čínskou civilizaci.“ Proto si myslím, že by taiwanská politická elita měla v současném politickém kurzu pokračovat.

Paní Bakešová, Vy také jezdíte už léta do Číny jako průvodkyně s cestovní kanceláří China Tours, určitě tedy sledujete rychlé změny v Číně. Lidé, kteří tam přijedou po několika letech, se často nestačí divit, jak se celá země změnila. Když jste se Vy byla po letech podívat znovu do Pekingu, byla jste v šoku? Co se tam podle Vás nejvíce změnilo, nebo co Vás třeba překvapilo?

Když jsem někdy v devadesátém roce přijela do Pekingu po té dlouhé pauze a jela z letiště do města, tak jsem nechtěla věřit, že jsem v Číně. Už tenkrát byla Čína úplně jiná. Nejenom výškové budovy, ale co je v Pekingu zeleně a kytek! Peking byl v 60. letech hliněná vesnice, pár vyasfaltovaných silnic, těch hlavních, všechno ostatní byla jen udusaná zem. Všude jen samé hutongy ( 胡同, tradiční pekingská zástavba), kromě historických budov samozřejmě. Takže už v roce 1990 jsem byla hodně překvapená. A od té doby zažívám podobné šoky, už ne v Pekingu, ale spíše ve vzdálených místech. Stále mě překvapuje spousta věcí.

Mně osobně se několikrát stalo, že jsem byla zklamaná z návštěvy míst, která jsou velmi známá, protože byla často hodně komerční, plná obchodů a turistů. Je nějaké místo v Číně, které není notoricky známé a které byste doporučila navštívit? Kterou oblast nebo provincii máte nejraději?

Takových míst je v Číně spousta. Ale mně se nejvíce líbí Yunnan (云南), i když i ten se mění. Třeba městečko Lijiang bylo nádherné. Pořád je hezké, ale už je dost turistické. V Číně se rychle ztrácí kolorit. Z velkých měst jsou podle mě nejhezčí Chengdu (成都) a na druhém místě Kunming (昆明).

Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, čemu se teď nejvíce věnujete nebo na čem zrovna pracujete?

V Česko-čínské společnosti připravujeme, myslím, zajímavý a užitečný projekt, který se pracovně jmenuje Československá sinologie první generace. V rámci tohoto projektu se pokouším o něco podobného, o co se teď pokoušíte Vy se mnou: dělám rozhovory se sinology první poválečné generace. Chceme, abyste vy, mladí, kteří již žijete a studujete ve zcela jiném prostředí a za jiných podmínek, poznali, jak to bylo dřív, a abychom vám přiblížili přední osobnosti československé sinologie. Říkám úmyslně československé, protože tehdy se sinologie studovala jen v Praze a naše publikace se proto týká i slovenských kolegů. Rozhovory vycházejí v našem časopise Fénix, a když to dobře dopadne, vyjdou i souborně ve zvláštní publikaci.

O autorovi

Monika Prášková

Studentka sinologie, která se zajímá o současnou čínskou politiku, ekonomiku, kulturu a společnost. Skvělou zkušeností pro ni byla sedmiměsíční stáž na Velvyslanectví ČR v Pekingu.

Související články

Napsat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *