Soudruh Nula aneb Jak se kalí národní hrdina (recenze)

imageV pořadí osmou knihou v edici Xin nakladatelství Verzone je román spisovatele Li Era 李洱, pro něhož český překladatel Denis Molčanov nakonec zvolil název „Soudruh Nula“, byť doslovný překlad titulu by podle Molčanova měl znít „Květnaté hrdélko“ (čínsky Hua qiang 花腔, vydán v roce 2002). Přeneseně to v čínštině označuje někoho, kdo nám maže med kolem huby a takový název dobře ilustruje jednu ze základních charakteristik knihy. Ta je založena na výpovědích tří hrdinů – je tedy ve svém jádru dialogická a mluvená. Ovšem děj románu se točí kolem mnohoznačné postavy čínského komunistického funkcionáře Kežena,* jehož život i smrt (1899? – 1943?) jsou opředeny řadou záhad, jež se v 90. letech minulého století rozhodla vyřešit komentátorka zpovědí vypravěčů. Li Erův epos, který doma posbíral řadu ocenění, a dokonce byl označen za nejlepší román posledního třicetiletí, je tedy dokumentární fikce o Číně 20. století. Ale proč by měl knihu vzít do ruky český čtenář?

Uvedu tři důvody (a jeden bonus), ale na začátek ještě jedno varování: Soudruh Nula je podle mého názoru kniha pro vášnivé čtenáře, kteří mají zkušenosti s modernistickou (Nabokov, Gombrowicz) a postmoderní (Eco, Bolaño) literaturou. Román je uhněten postupy světových literatur 20. století – nespolehliví vypravěči, mnoho úryvků z dalších textů či možnost četby popořadě či podle návodu komentátorky – a vyžaduje soustředěnou soustavnou četbu. Pak se odmění strhujícím příběhem, důmyslnou kompozicí i plnokrevnými postavami. Pokud trpíte digitální demencí, raději Nulu ani nezačínejte číst.

1097-1919-zhang-huan-kite-call-2008-a4-1Důvod č. 1: Zjistíte, že Čína není jenom země maoistického běsnění následovaného bezbřehou produkcí a konzumací ničící životní prostředí, či podle Filipa Remundy země krtečka a Lao-c´. Ve třech časových řezech (v roce 1943 vypráví lékař Paj Pustil / v roce 1970 vypráví někdejší žoldák revoluce a nyní trestanec Čao Sláva / v roce 2000 vypráví kariérista a právník Fan Ťi-chuaj) vstoupíme do velkého asijského třeštění 20. století. Příběh například demytizuje takzvaný Dlouhý pochod (1934–1935) neboli velkolepý strategický ústup čínské Rudé armády před Kuomintangem do Yan’anu, ale přičichneme mnohokrát i ke smradlavému tofu a nahlédneme, že Mao trpěl zácpami, zatímco Čankajšek úpornými průjmy. V románu totiž defilují osobnosti „lépe historicky doložené“ a smyšlené, jejichž rozsáhlý rejstřík s biogramy je zařazen na konci knihy – jediný Kežen příznačně a přízračně chybí! Nebudete ovšem ochuzeni ani o odkazy na klasická i moderní díla čínské literatury a jejich tvůrce, a ano, ani o  Sen v červeném domě. Setkáte se rovněž s konstantami čínského myšlení, především se směřováním ke stabilitě a harmonii, verbalizovaným kupříkladu desítkami přísloví typu „stačí vědět, že vejce je dobré, pak už je jedno, jak vypadá slepice“ nebo „kdo moc spěchá, teplého tofu nepozře“. Zjistíte, že ve východní Asii vždy platilo a nadále platí, lhostejno jste­-li kovaný maoista či znovuzrozený konfucián, že zachovat si tvář a vytvářet si kontakty je věc nadmíru užitečná a důležitá. Na druhou stranu pravda je postmoderně proměnlivá a chová se dle třetího vypravěče, pragmatika Fana, jako plamínek v lampě: „čím víc poskakuje, tím víc září.“

08-zhang-huan-blind-man-2008-ash-on-linen-200x150cmDůvod č. 2: Příběh se odehrává především v prostředí komunistů-revolucionářů, jejichž strana se hodlá chopit moci a své členy nabádá k ostražitosti a ukázněnosti. A také je trestá, když permanentně očišťuje své řady od údajných zrádců pravověrné a přitom proměnlivé politické linie. Ostatně Kežen je možná obětí jedné z takových čistek. Podobné metody přitom známe i z našich dějin a srovnání se nabízí i s érou po pádu komunistických diktatur, kdy mnozí komunisté oblékli nacionalistický háv a společnost se vrhnula do víru budování kapitalismu. Kontakty, vazby z rudých dob a právo silnějšího se pěstují i nyní, v časech velkopodnikatelů a „šmejdů“, jen se promění jazyk rozprav – konkrétně například slovník kulturních revolucionářů roku 1970 ve slovník vzkříšeného nacionalismu roku 2000.

Důvod č. 3: Tragikomiku, expresivnost a bájivé vyprávění nám důvěrně známého „pábitele“ Švejka najdeme i v díle Li Era. Při četbě románu prožijeme utrpení neprivilegovaných, jež je nahlíženo nikoliv vážně patetickou optikou, ale prostřednictvím od traumat osvobozujícího smíchu, byť skrze slzy čtenářova smutku nad bolestmi lidského údělu 20. století. Například druhý vypravěč Čao vraždí kontrarevolucionáře jak na běžícím pásu ve stylu crazy komedie Čtyři vraždy stačí drahoušku, načež těla s oblibou hází „do řeky, rybám na krmení“.

1097-1920-zhang-huan-fire-2008-a4Ale kdo je vlastně onen soudruh Nula z názvu díla? Nula je krycí jméno, má se jmenovat Kežen (neboli osoba, osobní), avšak v SSSR si nechá říkat Těsklívyj, ve svém horském útočišti Velkých Pustin ho zase znají jako Teska. O jeho životě a díle bádá Ústav keženovských studií, soudruzi si k němu během nočních hovorů, kdy pracoval snad na celoživotním politickém veledíle, chodili pro rady, překládal Tolstého, jehož miloval Lenin, studoval v Moskvě, bojoval proti Japoncům i Kuomintangu atd. atd. Současně je tajemným mužem, o němž se neustále mluví, který ale sám neříká téměř nic. Vypravěči mají zjistit, co se s ním stalo a jestli zahynul v bojích s Japonci, nebo unikl do hor. Soudruh Nula je prostě velká, vlivná a stále unikající hádanka, jež připomíná mysteriózního afrického kolonialistu a mocipána pana Kurtze z Conradova Srdce temnoty. Jedno je však jisté: Kežen MUSÍ být hrdina revoluce. Lidé kolem něho dobře vědí, že revoluce potřebuje své mučedníky a legendární proroky, na něž může propaganda navěsit, co je třeba. Takto v roce 1970 před vyšetřující buňkou revoluční gardistů první setkání s ním vylíčil Čao Sláva: „Místo lože mu sloužily dveře, v ruce měl knížku. Přísahám před předsedou Maem, opravdu jsem se nedovážil ho probudit. Co když právě přemýšlel, jak zlepšit výchovu nových revolučních generací?“ A hrdinové panteonu revoluce MUSÍ zemřít… „někdo si vždycky bude myslet, že ten, kdo přežil, přežil jen díky spolupráci s nepřítelem (…) pro záchranu dobrého jména revolucionáře někdy nezbývá než ho obětovat“.

Zmíněná komentátorka jako archeoložka odkrývá vrstvu za vrstvou, prokutává se ke Keženovi blíž a blíž, aby nakonec zjistila, že také jí uniká – svědci jsou mrtví nebo nejsou důvěryhodní, zbývají jen texty, respektive jejich torza. Na konci úctyhodného desetiletého pátrání musí komentátorka konstatovat: „V žádném vyprávění nelze zcela rozplést pravdu od falše (…) každá z výpovědí je vlastní ozvěnou historie a všechny jsou stejně šťavnaté a řízné“ – jako bych slyšel polského literárního mága Witolda Gombrowicze v románu Kosmos: „Všechno bylo rovnocenné, všechno spoluvytvářelo danou chvíli, něco jako souzvuk, bzučení roje […] z nerozrůzněné masy faktů dobývám konfiguraci minulosti. A jak se dá vyprávět nikoliv ex post?“ Friedrich Nietzsche kdysi prohlásil, že neexistují vůbec žádná fakta, nýbrž jen interpretace, přičemž Kežen je takovou interpretací druhých.

04Minulost lze vylíčit jako romanci, tragédii, komedii nebo frašku. Li Er skvěle zvládá všechny žánry – revoluční romanci, tragédii občanské války, ale i černou komedii různých kampaní a zvratů politických linií, která přechází ve frašku. S oblibou míchá vysoké s nízkým, velké ideje a lyrický patos prolíná s fekálním humorem a absurditou: jedno z hesel komunistů za Dlouhého pochodu zní: „Vysraný muž, nohy lehké, s takovým dojde revoluce k vítěznému konci“; za kulturní revoluce se zase sny o komunismu točili kolem blahobytu, kdy „nám střeva budou prosakovat sádlem a když se uprdnem, budou od zadku lítat kapky oleje“. Jenže Soudruh Nula, a tím se vracím k českému čtenáři (slíbený bonus je tu), nás nevaruje před věřícími komunisty-hrdiny typu (neexistujícího) Nuly, jejichž život je jen papírovou šablonou do čítanek, ale před muži moci. Ti jsou schopní skvěle se zařídit v každém režimu jako právě třetí vypravěč románu Fan Ťi-chuaj v současné Číně, když „hlasitě pěje o vítězství tržního hospodářství“ a harmonické stabilitě společnosti.

Li Er: Soudruh Nula. Verzone, Praha, 2015, 460 stran, přeložil Denis Molčanov.

Doprovodnými ilustracemi této recenze jsou vybraná díla čínského umělce Zhang Huana 張洹 z jeho cyklu Kan shan haishi shan 看山还是山.

* jména románových postav uvádíme pro Přeszeď netradičně v české transkripci, tak jak jsou použita i v českém překladu románu.

 

O autorovi

Václav Kaška

Rodák z Mladkova (1978). Pracuje už třináct let jako učitel na gymnáziu. Na Masarykově univerzitě vystudoval český jazyk a literaturu, učitelství dějepisu a zeměpisu a odbornou historii. V letech 2012-2013 pobýval v Číně, nejprve Pekingu, posléze v Yuxi v Yunnanu. V roce 2013 obhájil na filozofické fakultě disertační práci na téma Vnitrostranická kázeň a disciplinace členů KSČ. Rok nato vydal monografii Neukáznění a neangažovaní věnovanou dějinám KSČ a napsal desítky odborných i populárně naučných článků. Je šéfredaktorem časopisu Kauzy a místopředsedou spolku Conditio humana.

Související články

Napsat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *