Stanislav Komárek v Číně po patnácti letech

Se svolením autora přetiskuje Přeszeď.cz tuto zajímavou, na osobním pozorování i úvahách založenou analýzu současné a budoucí Číny. Článek původně vyšel jako úvodní text Orientace, víkendové přílohy tištěných Lidových novin ze dne 5. prosince 2015. Článek je nově doprovozen fotografiemi Vojtěcha Lokši.

Zápisky a dojmy z cesty po zemi, která bude čím dál více ovlivňovat běh světa

Říci, že Čína se za posledních patnáct let změnila k nepoznání, zní jako klišé. Způsob, kterým se největší země světa mění, však bere dech. V mnohém to připomíná americký boom 20. let minulého století, jen v gigantičtějším měřítku.

SAM_6921

Letos a v roce 2012 jsem po patnácti, respektive dvanácti letech znovu navštívil Čínu, mnohdy i tatáž místa znovu. Už moje první imprese z Číny roku 2000 byla neobyčejně hluboká – projíždět celé dny „liduplnou“ zemědělskou krajinou a blížit se k milionovým městům, jejichž jména u nás nikdo nikdy neslyšel… Po patnácti letech je země téměř k nepoznání – křížem krážem vedou mnohaproudové dálnice, města změnila zcela svou tvář a vypadají neobyčejně futuristicky, celé krajiny působí často jako z nějaké verneovky (mizejí i tradiční bambusová lešení, nosiči fekálií, nezbytné cigarety v rukou, kopáči ustoupili strojům, mnoho se zalesňuje, nastoupily smartphony namísto mobilů, lidé začínají pít mléko a kávu, omezil se prodej tradičních léčiv vyráběných ze zvířat atd.). Zcela surrealistickým zážitkem je projíždět obrovskými čtvrtěmi třiceti i vícepatrových staveb mnoha čínských měst – kdopak z laskavých čtenářů kdy slyšel třeba o Chongqingu, který administrativně čítá třicet milionů lidí?

Obr se probudil

I mimo velká města lze vidět neobyčejný stavební ruch a není tak úplnou výjimkou spatřit zcela nově postavené „městečko“ velikosti našeho okresního, dosud neobydlené. Zcela běžným obrazem pak jsou celé nové sídelní čtvrtě na periferii velkoměst, kde většina bytů v mrakodrapech je sice hotová, ale dosud prázdná. Je těžko si nevzpomenout na George Bataille a jeho myšlenku o tom, že každá civilizace někam musí ukládat své energetické přebytky – oproti pyramidám či Velké zdi se jedná o investici ještě dosti užitečnou, byť se většina bytů asi nakonec bude muset prodat hluboko pod cenou, ne-li rozdat. Je to ouvertura k údajně plánovanému přesunutí 500 milionů obyvatel z venkova do měst? Je to onen už po třicet let vyhlížený a v našich médiích stále opakovaný konečný krach čínské ekonomiky či jen další podivný obrat na cestě k růstu HDP, hlavnímu bůžku dneška, jejž Západ na oltář sice etabloval, ale Čína jej v „růstoslužbě“ překonala?

SAM_3835

Obávám se, že čínská ekonomika nemá žádnou teorii, ale pouze praxi a v Evropě jí nikdo vlastně nerozumí – ruku na srdce, rozumíme beze zbytku ekonomice naší? Někteří se domnívají, a s jakousi perverzní nadějí trochu čekají, že svět řídí nějaké Velké Spiklenecké Centrum. Jiní si myslí alespoň, že čínská Strana řídí Čínu. Ale ve skutečnosti nikdo neřídí nic, a svět, jeho ekonomika i politika, roste spontánně a nepředvídatelně jako houba z pařezu v horském pralese a řítí se jako rychlík sečuanskými soutěskami. Napoleon se ukázal být doslova věštcem, když už počátkem 19. století řekl slavnou větu: „Čína je spící obr, až se probudí, otřese se svět.“

SAM_5993

Na rozdíl od měst, kde se dnes „vyvařuje“ celý hospodářský boom a jejichž mrakodrapy působí jako magické antény na přitahování peněz, působí dnešní venkov podobně jako v roce 2000 – sice nezchudl, ale také ani nezbohatl a doba, kdy byla zemědělská maloprodukce lokomotivou ekonomického rozvoje, je ta tam: i pole už nejsou tak přepečlivě obdělaná jako tehdy, kdy v krajině nebylo jediné volné plošky, jak se to podnes uchovalo v chudých provinciích, třeba v Yunnanu – jinde vidíme i různá rumiště, staveniště, ba i opuštěná nejhorší políčka zarůstající pomalu lesem. Také je nutno rolníky držet na venkově administrativní silou, jinak by se veškeré obyvatelstvo brzy soustředilo do megapolí – zdá se, že zmíněné už stěhovací plány v něčem kopírují přání mnoha vesničanů.

SAM_5972

Je ovšem otázka, jak tomu bude do budoucna s produkcí potravin, která nejde, alespoň v případě rýže, v nerovném terénu příliš zmechanizovat. Zarostou čínské kopce eukalyptovými lesy a bude se většina potravin dovážet z Ameriky? Obě země jsou si přes obrovské rozdíly v něčem velmi podobné a jsou do sebe osudově zaklíněny. I tak má Čína oproti Indii velkou výhodu v tom, že v jejích městech nevznikají obrovská slumová sídliště a ač je společnost sociálně velmi diferencovaná, prakticky se nevidí žebráci (je zajímavé, že stará Čína měla velmi početnou vrstvu žebráků, organizovaných do cechů, které někdy od zámožných měšťanů vymáhaly kolektivní výpalné, např. za to, že nebudou rušit chytanou slavnost).

SAM_5885

Kriminalita se jeví být v čínských velkoměstech minimální, tu, která se děje, vidí místní obyvatelé převážně jako výsledek činnosti ujgurských gangů – věc je těžko si na místě ověřit.

Staré nálepky

Dnešní čínská města čímsi neobyčejně připomínají americký boom dvacátých let, díky pokročilejším technologiím ovšem jaksi na druhou či třetí potenci. V některých aspektech se věc stává poněkud hrozivou – automobilů už je tolik, že si překážejí, v Pekingu zejména. Je také pozoruhodné, že téhož efektu a celkového dojmu lze dosáhnout ve společenském uspořádání, které se zdá být na první pohled zcela protichůdným k americkému (je to ale tak nepochopitelné? – popáleninu od omrzliny je také těžko rozeznat…). Prosperita se zdála po dlouhá desetiletí být pouze a jedině plodem liberální demokracie, trochu jako odměna Všemohoucího za správné společenské zřízení (příklad Sovětského svazu se jevil tuto tezi také bezvýhradně podporovat). Zatímco staré nálepky stále zůstávají (Evropa se podnes chápe jako „kapitalistická“ a Čína jako „komunistická“) vykazuje dnes Evropa mnohé rysy „socialismu“ a Čína téměř všechny rysy nejtypičtějšího „kapitalismu“ (není to také ilustrace staré smutné teze, že lidská snažení vždy dospívají k pravému opaku toho, o co usilují?).

SAM_4690

Ač se tamní vládnoucí strana nadále jmenuje „komunistická“ a mluví o tom, že se buduje „socialismus“, je dnes asi šedesátimilionová KS Číny čímsi jako souručenstvím technokratů a manažerů. Přijímání nových členů prý provázejí rozsáhlé testy inteligence a psychických schopností a do „klubu vyvolených“ se údajně dostane jen málokdo. Zdá se, že tato organizace nějak zvládla, na rozdíl třeba od její někdejší sovětské kolegyně, schopnost sebeobnovy, na což strana sovětská, zamořená v posledku geronty a hlupáky, nakonec doplatila.

Od jiných někdejších čínských revolucionářů se Mao lišil zejména a jenom tím, že nezaložil dynastii, ale Stranu, která se nereprodukuje na principu biologického rozmnožování, ale kooptací. Maův stín straší čínské komunisty možná více než prostý lid, který si v odlehlých vesnicích všemocného předsedu ještě občas věší na zeď – KS Číny se panicky bojí, že by se v rámci ní někdo mohl opět chopit absolutní moci a rozpoutat obdobné peklo jako kdysi v několika vlnách Mao, na jedné straně vysoce inteligentní a tradičně vzdělaný, na druhé zcela bezohledný a démonický v ničení lidských existencí, od nejbližších spolupracovníků po negramotné vesničany. Jeho činnost lze nejspíš srovnat s anantgardním umělcem, jehož materiálem není ani hlína, ani třeba zkrvavené vnitřnosti poraženého vepře, ale „všechen čínský lid“. Ti, kdo v dospělejším věku pamatují iracionální hrůzy „kulturní revoluce“, se musejí v přítomné době cítit jako v ráji. V současné době se daří vládnoucí garnituru co deset let vyměnit, byť našinec není zasvěcen do zákulisního boje jednotlivých křídel – jakási náhrada za opozici – a jednotliví protagonisté mu připadají podobní ve stylu „starší Číňan s brýlemi“.

SAM_0765

Pomineme-li dobu maovského ideologického šílení, kdy byla ideologická kritéria vším a praktická ničím, vykazovala Čína vždy pozoruhodnou míru pragmatičnosti a schopnosti hledat nejefektivnější cestu k cíli bez apriorního názoru na to, jak věci „mají být“ (Číňané by o nás a našem způsobu uvažování řekli: „nezáleží jim na tom, kolik zeminy se přemístí, ale jaká lopata se používá“). Čínská tradice je v dobrém slova smyslu „materialistická“ a je odedávna vázána na dobré jídlo, hojné potomstvo, blahobyt a klid uvnitř společnosti, tj. pravý opak někdejší „postpubertální“ romantické evropské vazby na ideje a jejich prosazování stůj co stůj.

Čína není jako Evropa posedlá teoriemi, které nechávají zajímavou myšlenku přerůst v mysli téměř v psychózu, a ty mechanicky uplatňují na vše a za všech okolností. Jakýsi skeptický, rezervovaný, laskavý cynismus a „přízemnost“ taoistického typu byly v Číně jako protiváha „zásadového“ konfuciánství vždy doma – konfuciánství bylo vždy hlavní oporou v dobách růstu a vzmachu, taoismus spíše v dobách společenských i osobních krizí, kdy zavržený úředník-literát psal ve svém horském domečku jinotajně-protestní básně.

SAM_5072

Deng Xiaopingův naprosto enormní význam nejen pro novou tvář Číny („Zbohatnout je dobré!“), ale celého světa nelze dostatečně připomenout: tento muž euroamerické intelektuály nijak nepřitahuje, ač by asi měl – Mao je naopak atrahuje jako lampa můry. Podobně, jako se „kapitalismus“ po léta zkoušel ve „zvláštních ekonomických zónách“, prý se teď experimentuje se „zvláštními politickými a sociálními zónami“, kde se v malém zkoušejí různá společenská uspořádání včetně zastupitelské demokracie, s cílem to nejefektivnější posléze celoplošně rozšířit.

Zabij kuře

Současná Čína pokládá za své největší problémy, kromě teprve vznikajícího systému sociálního zabezpečení a nestejného bohatnutí různých provincií, zejména znečištění životního prostředí – to se postupně daří řešit, nahlížel jsem do mnoha řek a stav se dosti zlepšil – a korupci, pro niž je občas nějaký vysoký činovník popraven („zabij kuře, aby se tě opice bály“), kde ale konečné řešení díky mnohatisícileté propracované korupční tradici není vůbec v dohledu. Problémy Číny jsou ohromné a je otázka, zda se je podaří s vypětím všech sil a velkým štěstím vyřešit – dívám-li se na Evropu, kladu si otázku, zda je ještě nějakého soustředěného vypětí sil schopna. V Číně bych žít nechtěl, ale je nutno ji porovnávat s minulostí jí samé a nikoli se současnou Evropou – je smutnou otázkou, zda je náš současný „ráječek“ trvale udržitelný.

SAM_5425

Obecně vzato je v Číně, podobně jako všude na světě, rozšířeno nadávání na místní mocipány a jejich chyby (ti centrální jsou v tak veliké zemi příliš daleko), radikální touhu po změně společenského systému však má, zdá se, málokdo. Se Stranou prý se dnes lze i soudit. Ač si naprosto nedělám iluze o tom, jak v praxi funguje čínský klientelistický systém, nepotismus a síť vztahů guanxi, je nicméně na dnešní Číně patrné, že umí, podobně jako třeba britské impérium v době svého rozmachu, vynést schopné lidi do klíčových pozic. Efektivita je usnadněna ještě jedním důležitým faktorem: pokud se v tak veliké zemi někdo, ať jedinec či firma, něco dobře naučí, má celý život o práci postaráno a jeho umění se zúročí na obrovské ploše – naučí-li se u nás řekněme jedna firma stavět ropovody, s největší pravděpodobností po léta žádnou zakázku nesežene.

SAM_8957

Čína se poměrně rychle pustila do různých pokročilých technologií, m.j. třeba jaderné fúze a převzala od chabnoucí Ameriky také chuť do dalšího kosmického výzkumu, který by měl skončit kolonizací jiných nebeských těles – je pravda, že bez takovéto ambice je celý projekt absurdní, asi jako Kolumbova plavba končící odebráním geologických vzorků na Haiti. Čína se i do problematiky alternativních zdrojů energie vrhla s mnohem větším důrazem na efekt nežli jako do „ekologicky posvátného“ konání, jak je mnohem spíše chápe Evropa. Staví i rychlodráhy a experimentuje v současnosti i s vlakem jedoucím ve vakuovaném tunelu. Také šanghajské metro je fascinující rozsáhlostí, funkčností a čistotou. V čínských městech lze dnes běžně vidět rozmanitá vozidla na hybridní pohon, zvlášť rozšířené jsou tiše jedoucí elektrické motorky, chápané jako jízdní kola a postrádající tudíž čísla – je půvabné, že celá řada v Číně vyráběných motorek, aut i autobusů má dnes světla ve formě „mandlových“ šikmých oček, aby kupcům připadaly atraktivnější.

SAM_8643

Čína také příliš nedbá na duševní vlastnictví a bez velkých ohledů kopíruje západní licencované výrobky – není ale přemrštěné pojetí patentů a autorských práv z jistého hlediska tím největším jhem, co Západ svírá? Přehrada Tři soutěsky, kterou jsem měl možnost v roce 2012 vidět, ukazuje nejlépe časový posun mezi současným Západem a Čínou – kdyby byla postavena u nás v roce 1910, nebral by obdiv konce. Kde má Čína brát elektřinu, nechce-li ještě ve větším spalovat nekvalitní uhlí či používat „zakázaný“ atom, už zahraniční rádci neříkají. V čínské konzumně-reklamní houštině probleskne ještě občas nevelký srp a kladivo, na druhé straně třeba buddhistická poutní místa prosperují a tisíce mnichů bijí do gongů k poctě Osvíceného, zatímco jinde strojí miliony a miliony přičinlivých technicistní rájopeklo.

SAM_1602

V Číně také fungují nejrozsáhlejší internetové sociální sítě světa, dokonce prý větší, než známý Facebook. Internet je v Číně cenzurován, do určité míry automaticky, do určité míry ručně – určitá „háklivá“ témata jsou ostatně cenzurována i u nás, i v Číně je provozovatel sociální sítě odpovědný za „nezávadnost“ jejího obsahu. Takzvaná „pěticentová armáda“ dohližitelů neustále maže příspěvky „politicky nevhodné“ a aktivně píše ty politicky vhodné – údajně za odměnu oněch zhruba pět centů za kus (v Číně působí tisíce cenzorů, nejvíc je pod dozorem televize a velké deníky, méně časopisy, nejméně internet). Nehledě na to lze ale údajně v Číně na sociálních sítích diskutovat řadu témat poměrně svobodně v míře, nikdy dříve nevídané.

V dnešní Číně existuje poměrně přísný vzdělávací systém, „maturita“ na konci velmi náročných středních škol je jakousi analogií někdejších císařských státních zkoušek – inflace vysokoškolských titulů, prezentovaná v Evropě jako „demokratizace“ školství a ve skutečnosti představující nejen jeho zlevnění a zlidovění, ale i vyprázdnění, do Číny dosud nedorazila. I tak je v Číně mezi vysokoškoláky poměrně velká konkurence o uplatnění. Dalším pozůstatkem starých pořádků je dosud velmi intenzivní a nepředstíraná péče dětí o staré rodiče – lze ji vidět na každém kroku a nepřeháním, řeknu-li, že většina čínských staříků působí šťastně a spokojeně.

SAM_8627

Zaslechl jsem i jinou interpretaci masakru na náměstí Tian‘anmen v roce 1989, než jakou obvykle známe, což v Číně, svou povahou uzavřené a tajnůstkářské, není nic překvapujícího: Předcházející desetileté období „Pekingského jara“, připomínající do značné míry Perestrojku a spojené s rozvojem literatury a prvními pokusy o hospodářskou reformu, způsobilo značné zdražení dříve silně subvencovaných základních potravin, což vedlo do ulic nejen studenty, ale také mnoho běžných pracujících. Vláda v čele s Dengem se obávala podobného vývoje, který vedl kdysi ke „kulturní revoluci“ (i ta začínala kritikou) a proto nechala nakonec ty, kteří vytrvali nejdéle, zmasakrovat. Následujících deset let se pak z pochopitelných důvodů každý staral jen o peníze a politika i umění zmizely ve stínu podnikání (všeobecná inklinace k penězům namísto k idejím, která na Západě i Východě nakonec převládla, má krom svých přízračných stránek snad také jednu dobrou – všichni pak chtějí totéž a dá se odhadnout, co udělají: silná inklinace k idejím, z povahy věci rozmanitým, končívá nezřídka občanskou či náboženskou válkou). Číňané, v něčem svou povahou velké děti, radující se z rozmanitých technologických hraček a cetek, v mnohém lépe naplňují ideál konzumní společnosti, která chce stále nové výrobky – dorůstající generace jedináčků je ovšem asi největší dynamitovou náloží pod budoucností Číny, byť politika jednoho dítěte už se začíná uvolňovat.

Na to máme mandaríny

Číňané mají od dávných dob jen malý zájem o veřejné věci, návštěvníkům z Evropy nepochopitelný. Krásně to ilustruje příhoda francouzských misionářů Huca a Gabeta, líčících ostatně i v jiných bodech čínský národní charakter velmi plasticky, z roku 1851: po smrti císaře Daoguanga (Xuanzong) zapředli po evropském způsobu v zájezdním hostinci politický rozhovor o jeho možných nástupcích a s tím spojených převratech v říši. Ocitujme malou koloritní ukázku z českého překladu z roku 1887: „Konečně položil jeden z přítomných svou ruku s otcovskou vážností na naše ramena a řekl s úsměškem: Příteli, proč nepokojíš hlavu i srdce zbytečnou starostí? Poslyš! Co se tkne zájmů státních, pro ty jsou tu mandariné: mají za to plat, ať si ho tedy zaslouží. Nemučme se věcmi, které se týkají jich – bylo by věru pošetilostí, starat se o věci, za které nejsme placeni. Všichni hosté úplně souhlasili s míněním řečeného občana, že tak dobře mluveno – nám že ale vystydl čaj a vyhasly dýmky.“

SAM_1634

Čína nezná neustálé evropské obavy z budoucnosti a katastrofické scénáře, byť dějinných katastrof největšího kalibru zažila víc než dost – když svět řídí neosobní princip tao, zase se vždy vrátí do rovnováhy. Čína byla a je ne zcela vědomě konfucianismem i taoismem nasáklá dostatečně na to, aby se jejich poučky nemusely neustále opakovat, naopak byla potřebná zámořských inspirací – podobně je i Evropa dostatečně a z části nevědomě nasáklá křesťanstvím, římským právem, Platonem, Hegelem. Dnes jsou možná úlohy v něčem obrácené, nežli tomu bylo řekněme roku 1850, kdy Čína, dosáhnuvší už vrcholu svých možností, opakovala své tradiční vzorce chování a uvažování a arogantně popírala, že by se mohla od „mořských ďáblů“, barbarských a neslušných, cokoli naučit – vždyť disponovala nejlepším společenským uspořádáním na světě a ultimátními pravdami o světě i o člověku. Vědomí vlastní vyvolenosti a bezchybnosti, které nás na klasické a zvolna i nové Číně tolik irituje, sdílíme totiž sami v nemenší míře.

Jedna velká firma

Čína budí dojem jedné veliké firmy, přerostlé nade všechny meze, cosi jako China, s r. o., jak vtipně poznamenal kdysi Roman Herzog.

Pokud by měla evropská civilizace zažít při nějakém svém budoucím přerodu jen polovinu toho strašlivého utrpení, co Čína mezi lety 1911–1978, budiž nám Nebesa milostiva. Je také jasné, že čínský hospodářský rozpuk je poháněn energií, uvolněnou z tradičních vazeb ve společnosti (zničených Maovou „kulturní revolucí“) a v rodině (zničených politikou jednoho dítěte). Oba procesy probíhaly v Evropě „po dobrém“ a déle, jsou ale vzájemně podobné – i Čína se v překotném civilizačním procesu „spálí“ a její strom neporoste do nebe: než jí ale síly dojdou, bude ten euroamerický v jejím stínu velmi skomírat. Bude Čína šířit metamorfovaný konfucianismus se stejným misijním nadšením, jako Amerika zastupitelskou demokracii a liberalismus?

SAM_8708

Během relativně krátké doby lze očekávat, že se evropské státy, nemohoucí zvládnout stále rostoucí potřebu státních výdajů a získávat odbytiště pro své zboží, se budou na Číně stávat stále více ekonomicky závislými, celkem lhostejno, zda v rámci celé Unie nebo jednotlivě po jejím eventuelním rozpadu. Peníze budou hrát podobnou roli jako opium v Číně po opiových válkách – rozdíl je jen v tom, že Číňany bylo nutné na ně naučit a na vnitřní trh se násilím vlomit, my jsme závislost na přílivu peněz vyvinuli sami. Také jistě vzniknou pročínské a protičínské politické strany. „Chcete si uchovat své platy, úspory a důchody? Volte Stranu euroasijského blahobytu!“ Časem zřejmě dojde výměnou za další nesplatitelné úvěry k různým ústupkům, zejména volnému přistěhovalectví, zvláštnímu režimu pro čínské firmy operující v Evropě a možná k čemusi jako čínské nucené správě pomocí zvláštních poradců…

SAM_1546

Můj oblíbený Adolf Portmann mne naučil, že zvířata, lidé i země vypadají v podstatě tak, jak odpovídá jejich přirozenosti a potěmkiniády se dají strojit jen do určité míry. Proto jsem se snažil Čínu líčit podle vlastních impresí, ne podle internetových a novinových klišé, která se dnes předkládají jako nezpochybnitelná pravda v krystalické podobě. Evropská civilizace, prorokující neustále čínskou zkázu, stojí dnes sama před zcela existenciálními problémy – má sice více peněz na hlavu a více svobod, co smysluplného s nimi ale počne? Ač vím, že v dějinném procesu jednotlivé civilizace vykvétají a zase uvadají a Nebesa kvůli tomu nespadnou, je mi to přece jen trochu nostalgicky líto. Jistou útěchou mi byl pohled z nejvyšší šanghajské vyhlídky, známého „otvírače na láhve“ dolů: z pouhých pěti set metrů výšky už nejsme my lidé vůbec vidět…

Rád bych zde poděkoval mým přátelům Petru Dvořákovi a Ondřeji Zdráhalovi, kteří mi poznání Číny zprostředkovali.

Všechny fotografie k článku na Přeszeď.cz laskavě poskytnul Vojta Lokša, včetně následující složené, zachycujcí vizuální proměnu města Chongqing mezi lety 2012 a 2015.

sloupec

O autorovi

Související články

Diskuze

  1. Mikuláš 3.1.2016 at 14:33

    Hezké povídání do Lidovek a také sympatická spolupráce s webem Přeszeď. Když jsem v roce 2007 přečetl knihu pana Komárka „Hřebci nepatří do guláše“, byl jsem nadšen, ČLR v ní popisuje jako evropsky vzdělaný filozof cestovatel.

    Nadšení trochu opadlo, v aktuálním článku jsem nenašel jedinou informaci, o kterou by student po prvním roce studia sinologie nezavadil. Preferoval bych tu spíš články od lidí, kteří Číně opravdu rozumí. Ale fotky Vojty Lokši jsou fakt dobré! 🙂

Napsat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *