Yu Hua: Volba povolání spisovatele byla pragmatickým krokem, nesnášel jsem zvuk budíku

14593551_10207409362536738_634842845_n

Foto: Du Bin

Jeden z nejúspěšnějších čínských spisovatelů dnešní doby Yu Hua 余华 (Jü Chua) přijel na měsíc do Prahy, aby podpořil propagaci knihy Sedmý den 第七天, která mu právě vychází v českém překladu v nakladatelství Verzone. Při této příležitosti jsem si s ním povídala o jeho mládí, spisovatelských začátcích, proč mu nevyhovovalo psát pro americké publikum a taky o filmu Žít natočeném podle jeho knižní předlohy. Za tlumočení rozhovoru patří dík Zuzaně Li.

Jste teď na měsíc v Česku, co tu budete dělat?

Přijel jsem na spisovatelský rezidenční pobyt, který tady v Praze zřídilo pekingské nakladatelství Říjen (Shiyue 十月). Přijíždí sem čínští spisovatelé, já jsem třetí z nich, první byl Ma Yuan 马原, druhý byl Han Shaogong 韩少功. Protože je Praha krásné město, tak jde na dračku a každý by chtěl přijet.

Zajímá vás jen Praha nebo si projedete celou republiku?

Praha je hlavní důvod, proč jsem tady, protože je nejkrásnější a má pro nás největší kouzlo. Určitě ale využiji toho, že jsem ve střední Evropě a zajedu i do Maďarska a na Slovensko, kde také vycházejí mé knihy.

Cestoval jste do zahraničí i předtím, než jste jezdil propagovat knihy?

Nejezdil. Poprvé jsem vycestoval do zahraničí kvůli knihám. V roce 1994 vydali ve Francii román Žít! (Huozhe 活着) a výbor mých raných povídek, takže v roce 1995 jsem prvně vyjel do zahraničí a to právě kvůli knihám.

Setkáváte se při cestách do zahraničí s nějakými stereotypy, ať už kulturními nebo s tím, co se od vás, jako od čínského spisovatele, očekává?

V druhé polovině 90. let, kdy mi začaly vycházet knihy v západní Evropě, jsem se často setkával s tím, že evropští čtenáři nevěděli vůbec nic o současné čínské literatuře. Teď už mají možnost přečíst si různé texty, tak je to lepší. V té době jim ale přišlo divné, že existuje spisovatel, co píše jako já. Měli představu, že Čína je pořád ještě ta revoluční země, že se píšou revoluční a oslavné romány o dělnické třídě a divili se, jak je možné, že existují romány, které jsou k vládě kritické.

V druhé půlce vašeho českého pobytu pojedete do Brna a Olomouce, kde budete promlouvat se studenty, sám jste ale na vysokou škol nešel. Jak se z vašeho pohledu změnila role vzdělání od doby, kdy jste byl mladý?

Když jsem byl mladý, bylo vzdělání úplně jiné. Do první třídy jsem nastoupil v roce, kdy začala kulturní revoluce a ta skončila, když jsem měl dokončit základní vzdělání. V roce 1977, kdy se zase otevřeli vysoké školy a znovu nabírali studenty, jsem se hlásil, ale nevzali mě, zkoušel jsem to i v roce 1978, ale zase mě nevzali, pak jsem si řekl, že na to kašlu a už jsem to ani nezkoušel.

Teď se to vlastně úplně převrátilo. Když jsem byl mladý, tak jsem v podstatě 10 let do žádné školy nechodil, školy nefungovaly, takže jsme žádné skutečné oficiální vzdělání nedostali. Teď je to obrácené, současné čínské děti nedělají nic jiného, než že se učí, nemají volné víkendy, rodiče často zvou doučovatele, aby děti učili i o sobotách a nedělích. Existuje takové rčení, že nesmíte prohrát už na startu. Takže současné děti se musí odmala učit, aby pak měly co nejlepší start do života.

mgfdr0gsV Brně se bude promítat film podle vaší literární předlohy Žít!. Jak moc jste mohl zasahovat do scénáře? Vaše první reakce údajně byla “tohle jsem vůbec nenapsal”.

Podílel jsem se s Zhang Yimouem 张艺谋 na scénáři, který je psán dost odlišným způsobem než kniha, hlavně v druhé části. Tehdy se mi to nelíbilo, dnes už se mi to líbí, viděl jsem to tolikrát, že jsem si k tomu našel cestu. V roce 1995, kdy jsem začal jezdit do zahraničí, tak skoro nikdo čínskou literaturu neznal, ale čínský film a 5. generace čínských režisérů v čele s Zhang Yimouem už měli v zahraničí jméno skrz různé filmové festivaly, tak se propagace s filmem dost spojovala. Hodně kritiků i fanoušků dokonce považuje Žít za Zhang Yimouův nejlepší film.

Dalo by se říct, že vám film Žít otevřel cesta do světa?

Určitě to tak bude, protože nikdo nevydával čínské spisovatele, ale moje jméno a jména Su Tonga 苏童 a Mo Yana 莫言 byla první, která pronikla na západ, a já mám za to, že to má spojitost s tím, že Zhang Yimou zfilmoval knihy právě nás tří. (V případě Su Tonga jde o film Zavěšte červené lucerny 大红灯笼高高挂 z roku 1990, a v případě Mo Yana o film Rudé pole 紅高粱z roku 1987 – poznámka redaktora).

Film byl na nějakou dobu zakázán, bylo to vaše první setkání s cenzurou?

Ano, bylo to moje první setkání s nějakým zákazem, moje knihy ani povídky se s žádnou cenzurou nikdy nesetkali. Žít! se vydává dodnes už 20 let a stále je to jedna z nejprodávanějších knih v Číně, prodalo se jí už přes 10 milionů. Filmová cenzura je jiná než knižní, tu dělá hlavně nakladatel, kdežto film podléhá schválení státního úřadu pro film, kde sedí úředníci, kteří jsou přísnější. A to z více důvodů – filmů je každoročně míň, knih se ale vydává 300-400 tisíc titulů, nakladatel v té konkurenci potřebuje udělat bestseller, aby měl zisky, tak je častokrát ochoten jít do určitých rizik. Ale státní úředníci dostávají plat za to, aby zakázali to, co by se mohlo nelíbit.

Vyrůstal jste v lékařské rodině a sám jste se pak stal zubařem. Cítil jste k tomu tlak z rodiny?

Nebylo to tak úplně moje rozhodnutí, ale spíš nutnost. Přišel jsem do věku, kdy jsem už nemohl pokračovat ve vzdělání, většina mých kamarádů vrstevníků šla pracovat na stavbu,  jako dělníci do továrny nebo jako prodavači. Díky tomu, že moji rodiče byli lékaři a měli známé na hygieně, tak mi našli místo v malé ambulanci, kde se provozovala zubařina.

Takže nebyli zklamaní, když jste se rozhodl, že budete hledat jinou kariéru?

Neměl jsem den lékařského vzdělání a hned mě poslali do ordinace, abych lidem trhal zuby. Takhle jsem půl roku bez přípravy trhal zuby, a potom mě poslali asi na 3 měsíční lékařské školení, kde jsem dostal lékařské základy. Rodiče byli velmi proti, když jsem začal psát, ale ne z toho důvodu, že by byli zklamaní, že se nebudu věnovat zubařině, ale protože měli v živé paměti kulturní revoluci, která potírala hlavně spisovatele, básníky a intelektuály, tudíž to nejvíc odnesli ti, kteří uměli psát. Takže mě od toho odrazovali spíš ze strachu, aby mě nepotkal stejný osud.

Jaký je pocit se mezi takovým počtem lidí uplatnit?

Nic to se mnou nedělá. Když jsem začal být známější, tak jsem z toho měl radost, dělalo mi to dobře, ale teď to se mnou už nic nedělá. V Číně spisovatel pozná, že je slavný tak, že dokud není slavný, tak posílá rukopisy všem možným nakladatelstvím a časopisům a ty vám je vrací, že nemají zájem. Když se ale stáváte slavným, tak už nemusíte nic posílat, ale naopak oni píšou vám a vyžadují od vás rukopisy.

Tehdy jsem obesílal různá nakladatelství a redakce se svými povídkami, jestli mi to někde neotisknou. Když mě odmítli a poslali to zpátky, tak jsem to jen vytáhl, obrátil obálku naruby, protože jsem neměl peníze, napsal další adresu, zalepil lepící páskou a poslal zase někomu dalšímu. Když mi pošťák nosil zpátky obálky s rukopisy, tak už se neobtěžoval ani klepat a házel to přes zeď na dvorek. Vždycky to bouchlo o zem a táta i všichni sousedi potom věděli “aha, zase ti vrátili nějaký rukopis”.

Živě si pamatuju ten pocit v roce 1987-88, kdy se začalo mluvit o čínské avantgardě a ve velmi krátké doby mi ze tří vydavatelství napsali dopis s žádostí o rukopis. Mezi těmito nakladatelstvími bylo i nakladatelství Říjen. Dával jsem to tátovi přečíst, abych se pochlubil a on se ptal, co to znamená. “To znamená, že ze mě bude slavný spisovatel.”

Co by se stalo, kdybyste se neuplatil? Vrátil byste se k zubařině?

Asi by mi nic jiného nezbývalo. Když v roce 2003 vyšel anglický překlad románu Žít a byl jsem na literárních akcích v Americe, tak se mě jeden novinář ptal, proč jsem se vzdal povolání zubaře, když zubař si přece vydělá tolik peněz, a proč jsem se chtěl stát chudým spisovatelem. V Americe to nemohli vůbec chápat, protože neměli socialismus, tady v Čechách byste to chápali určitě lépe. V socialismu ať děláte jakoukoliv práci, tak máte vždycky stejně peněz, nikdo není vyloženě bohatý a nikdo není vyloženě chudý. Já měl volbu chodit 8 hodin denně do práce a dostávat stejný plat jako spisovatel, který ale do té práce chodit nebude. Tak jsem si zvolil, že budu raději tím svobodným spisovatelem doma na kanapi a psát si, protože budu stejně chudý jako ten zubař.

Takže jste bral psaní jako únik od rutiny a reality?

To je na tom nejlepší, že můžu se svým časem nakládat, jak se mi zachce.

Pořád na literaturu tak nahlížíte, nebo pro vás má už jiný význam?

Z počátku šlo o vyloženě pragmatický důvod, nesnášel jsem zvuk budíku. Ale pochopitelně se mi po čase literatura dostala pod kůži a miluju ji. Běžný člověk v každodenním životě se musí naučit potlačovat své emoce a touhy, protože se nemůžete vztekat ve chvíli, kdy vás něco rozčílí, nemůžete urážet lidi jenom proto, že jsou blbci, protože se vám to v normálním životě vymstí. Musíte si pořád dávat pozor a mít sám sebe pod kontrolou. Zatímco v literatuře jste mnohem svobodnější, můžete si dovolit víc než v běžném životě. Myslím si, že spisovatelé i milovníci literatury mají větší naději, že v dospělém životě nebudou trpět depresemi a budou po psychické stránce mnohem spokojenější a šťastnější.

Měl jste sloupek v New York Times. Jaká byla vaše motivace začít ho psát?

Tehdy jsem dopsal Den sedmý a chtěl jsem si dát chvíli přestávku, nechtěl jsem začínat hned další román. Ta nabídka přišla od mého amerického vydavatele, přečetli si mojí knihu Čína v deseti slovech, zaujalo je to a tak se zeptali, jestli bych pro ně nechtěl psát sloupky.

Jaké to bylo psát především pro americké publikum, když obyčejně píšete pro čínské?

Je hodně jiné psát pro americké čtenáře, nikdy jsem si na to úplně nezvykl. V době, kdy jsem měl odevzdávat sloupek, jsme si s mým americkým překladatelem Allanem Barrym a s redaktorem New York Times vyměňovali maily, každý jsme měli jinou denní doby, a měnili jsme si rukopisy, aby mohl co nejdříve vzniknout hotový článek. Největší úskalí bylo v tom, že Američané častokrát nerozuměli věcem, které my v Číně považujeme za automatické a není potřeba je vysvětlovat. Uvedu příklad: psal jsem o znečištění ovzduší apoužil jsem údaj 2,5PM, které naměřili na americkém velvyslanectví v Pekingu, a měl jsem za to, že značka PM je americký vynález. Ale ani redaktor New York Times netušil, co to má znamenat, tak jsem musel vysvětlovat věc, o které jsem si původně myslel, že je americký vynález. Pak jsem s tím psaním přestal, protože mě to vysvětlování příliš nebavilo a taky proto, že na sloupek musíte mít pořád nová témata a po roce už jsem neměl moc o čem psát. A třetí důvod byl i to, že jsem se chtěl vrátit k psaní románů.

Kariéra novináře vás tedy neláká?

Novinářem už nebudu. Když jsem byl mladší, měl jsem za to, že být novinářem je skvělá věc, ale teď už vím, že je to trudné povolání.

Kdo jsou vaši oblíbení literární autoři?

Z vašich autorů určitě Kafka, ten mě výrazně ovlivnil, a pak Jasunari Kawabata, japonský nositel Nobelovy ceny. Tihle dva na mě měli velký vliv. Strašně jsem miloval Tolstého a Flauberta, podle mě dvě nejlépe napsané ženské postavy jsou Anna Karenina a Paní Bovaryová.

brothers-yu-huaDostáváte výtisky vašich knih z celého světa. Který z obalů vaší přeložené knihy se vám líbil nejvíc?

Líbila se mi obálka pevné vazby amerického vydání Bratrů. Na obálce byly neonové svítící znaky bratrů v temnějším prostředí.

Byl jste aktivní na Weibo, který měl donedávna omezený prostor na 140 znaků. Jaké to pro vás bylo, jako pro autora románů, uskromnit se jen na 140 znaků?

Já jsem začal psát na Weibo ne proto, že bych se chtěl realizovat nebo mě lákalo psát do 140 znaků. Ten důvod byl velmi prozaický. Existuje novinový a zpravodajský portál Tencent, který má blogy významných a známých osobností, přes které si přilákávají čtenáře. Tehdy mi nabídli, že když u nich budu mít blog, tak budu mít přístup na všechny možné mezinárodní sportovní utkání, fotbalové, tenis, basketbal, a protože rád koukám na sport, tak jsem to vzal. Psal jsem to asi 2-3 roky, ale nasytil jsem se i těch zápasů, takže jsem to přestal dělat.

Takže jste letos už ani nekoukal na Olympiádu?

Trošku, ale že bych to sledoval, se říct nedá. Radši koukám na jednotlivé zápasy, na OH je toho tolik…

A jiné sociální sítě máte?

Používám WeChat, v podstatě všechno teď dělám přes mobil. Zjistil jsem zajímavou věc. Když jsem si dřív četl zprávy v počítači, tak jsem u nich strávil 2 hodiny, v mobilu to mám za půl hodiny přečtené, takže to šetří čas.

Jak to vypadá se současnou čínskou literaturou, kam směřuje?

Obecná situace je poměrně pozitivní, spisovatelů je hodně, máme na čem stavět. Měli jsme výborné spisovatele ve starší generaci, v mojí generaci najdete výborné spisovatele a i ta mladší generace se už etablovala. Každý k tomu přistupuje jinak, ale pořád od toho, co jsme zažili za kulturní revoluce, kdy se psali knihy na zakázku, je teď literatura velmi pestrá a dobrá.

————————————————

Film Žít! máte možnost shlédnout za účasti autora literární předlohy v Brně v rámci Programu Přeszeď dne 14. října od 20:00. Ve stejný den od 18:00 bude Yu Hua číst ze své nově přeložené knihy a diskutovat se čtenáři v Moravské zemské knihovně.

Reportáž Českého rozhlasu z brněnské debaty k poslechnutí zde.

O autorovi

Související články

Napsat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *